Kniha - Velký spor věků


Rejstřík knihy - na začátek na začátek

Dodatek

Titul papežů – Ve stati, která je zahrnuta v římskokatolickém kanonickém právu Corpus juris canonici platném do roku 1918, prohlašuje papež Inocenc III. (1198-1216), že římský papež je „místodržící na zemi, nikoli pouhého člověka, nýbrž samého Boha;“ a v poznámce k této stati se podává vysvětlení, že je tomu tak proto, že je místodržícím Krista, jenž je „Bohem a člověkem“.

Viz též: Decretales Domini Gregorii Papae IX. (Výnosy Pána papeže Řehoře IX.) kniha I, de translatione Episcoporum (o přeměnění biskupů), odd. 7, kap. 3; Corpus juris canonici (2. lipské vydání, 1881) sloupec 99, (Paříž 1612), sv. 2, Decretales, sloupec 205.

V roce 1582 vydal papež Řehoř XIII. souhrn právních sbírek Corpus Juris Canonici, sestavený z hlavních církevních právních pramenů. K němu patřily tyto ucelené části:

1.     Decretum Gratiani, sebrané v roce 1140 mnichem Gratianem, který učil na univerzitě v Bologna.

2.     Dekretálie Řehoře IX., nazvané Liber Extra, sestavené Raimundem von Pennaforta, uveřejněné v roce 1234 jako první římský zákoník; obsahovaly církevně právní nařízení vydané po Gratianovi.

3. Sbírka Bonifáce VIII., zvaná Liber Sextus. Byla vydána v r. 1298.

4. Clementinae Klementa V., vydané v roce 1314 jako zákoník.

5.     Dvě sbírky extravagant Jana XXII. A Extravagantes communes od Jeana Chappuise, vydané v roce 1500 v Paříži.

V roce 1904 pověřil papež Pius X. komisi kardinálů, aby vypracovala jednotný, všeobecně platný kodex, psaný soudobou jasnou právnickou latinou a s průběžným číslováním jednotlivých zákonů. Tak vznikl Codex Juris Canonici, který uveřejnil v roce 1917 Benedikt XV. a který vstoupil v platnost o letnicích 1918.

Pokud jde o titul „Pán Bůh papež“, viz poznámku k Extravagantes papeže Jana XXII., oddíl 14, kap. 4 Declaramus. V antverpském vydání Extravagantes, vydaném v roce 1584, se slova „Dominum Deum nostrum Papam“ („Náš Pán Bůh papež“) vyskytují ve sloupci 153. V pařížském vydání, vyšlém roku 1612, se vyskytují ve sloupci 140. V různých vydáních vyšlých po roce 1612 bylo slovo „Deum“ („Bůh“) vypuštěno.

Neomylnost – V římském jezuitském časopise „Civilta Cattolica“ vyšel dne 9. 2. 1869 článek s bližšími údaji o připravovaných bodech jednání na svolávaném vatikánském koncilu, mezi nimiž mimo jiné bylo také vyhlášení neomylnosti papeže. Článek vyvolal silné hnutí proti koncilu a proti chystanému vyhlášení papežovy neomylnosti, které podle mínění oponentů bude mít dalekosáhlé následky. Hnutí odporu zasáhlo Francii, Německo, Anglii, Rakousko a Spojené státy. 14 z 19 německých biskupů požádalo papeže s ohledem na krátký čas a na neklid panující v církvi, aby vyhlášení papežské neomylnosti stáhl z programu. Žádosti nebylo vyhověno. Při prvním hlasování bylo přítomno 671 hlasujících, z toho 451 hlasů bylo pro, 88 proti, 70 se hlasování zdrželo a 62 hlasovalo pro podmíněné přijetí. Více než čtvrtina všech přítomných se tedy vyslovila proti přijetí vyhlášení papežské neomylnosti. Mezi prvním a druhým hlasováním vynaložili oponenti všechno úsilí, aby návrh neprošel. Marně! Před druhým hlasováním proto značný počet hlasujících kvůli svědomí koncil opustil. Při konečném hlasování bylo odevzdáno 533 kladných hlasů a 2 záporné, a i ty se před skončením zasedání 18. 7. 1870 podrobily.

Neomylnost je spjata jen s úřadem papeže, nikoli s osobou bez úřadu. Podle Algermissena (Nauka o vyznání, 1950) je papež, činí-li taková rozhodnutí o víře ex cathedra, nejen nechybující a neomylný, nýbrž vůbec neschopný omylu!

Vyhlášení neomylnosti má v nejdůležitějších statích toto znění: „A také podle tradice věrně zachované od počátku křesťanské víry, ke cti Boha, našeho Spasitele, k vyvýšení katolického náboženství a pro blaho národů prohlašujeme se souhlasem svatého koncilu, že Bohem zjevený článek víry zní: Když římský papež mluví ex cathedra, tj. když zastává úřad pastýře a učitele všech křesťanů a z moci svého nejvyššího apoštolského postavení rozhoduje o věrouce nebo obyčejích, jež má zachovávat celá církev, má na základě božského stavu, který mu je zaslíben ve svatém Petru, onu neomylnost, jíž chtěl mít božský Vykupitel vyzbrojenou svou církev při konečném stanovení věrouky; proto jsou taková konečná rozhodnutí římského papeže nezměnitelná.“

Prameny: Philips Schaff: The Creeds of Christendom, sv. 2., kde jsou otištěny latinské texty a jejich anglický překlad. Pro porovnání s římskokatolickým hlediskem viz The Catholic Encyclopedia, díl 7, heslo Infallibility; James kardinál Gibbons: The Faith of Our Fathers, Baltimore. Z římskokatolického hlediska, které bylo v opozici proti učení o papežově neomylnosti, viz Johann Joseph Ignaz von Döllinger (pseudonym Janus): The Pope and the Council, New York 1869, a W. J. Sparrow Simpson: Roman Catholic Opposition to Papal Infallibility, Londýn 1909. Z protestantského hlediska viz George Salmon: Infallibility of Church, Londýn, 1914.

Zákaz Bible – Ve staré církvi bylo věřícím čtení Bible velice doporučováno. Církevní otcové se pro čtení a zpytování Písma svatého vyslovovali jednoznačně, jak o tom svědčí jejich výroky:

Klement Římský (kolem roku 100) pravil: „Čtěte pilně Písmo svaté, pravé to výroky Ducha svatého!“ „Znáte, milovaní, dobře svaté spisy, dobře jste pochopili výroky Boží, mějte na mysli, abyste se na ně rozpomněli.“

Polykarp (zemřel roku 155), představený obce ve Smyrně: „Spoléhám na vás, že se v Písmu svatém dobře vyznáte.“

Tertullian z Kartága (160-220): „Bůh nám dal Písmo, abychom dokonaleji a zevrubněji poznali jak Boha samotného, tak jeho vůli.“

Klement Alexandrijský (150-215): „Slovo Boží není přece před nikým utajováno; toto světlo patří všem, chvátejte tedy ke své spáse.“

Origines (185-254): „Bůh tomu chtěl a my jsme splnili, co stojí napsáno: „Zpytujte Písmo svaté!“ – „Blázni a slepí musejí být všichni, kteří nepoznají, že čtení v Bibli vyvolává velké a vznešené city.“ „Chceme, abyste se opravdově snažili slovo Boží nejen v kostele poslouchat, nýbrž se v něm také doma cvičit a zákon Boží dnem i nocí zpytovat, neboť v něm je Kristus a je na blízku těm, kdož ho hledají.“

Athanasius Veliký (295-373): „Svaté spisy máme ke své spáse. … Tyto knihy jsou zdrojem blaženství, a ten, kdo prahne, ukojí svou žízeň výroky, jež obsahují, neboť jen v těchto knihách je obsažen návod k blaženosti. Nikdo nechť se neodvažuje něco k nim přidávat, nebo něco z nich ubírat!“

Chrysostomus (354-407): „Vy věříte, že čtení Písma svatého přísluší jen mnichům, ačkoli vám je ho zapotřebí více než jim. Neboť ti, kdož žijí ve světě a jsou denně zraňováni, potřebují léčení nejvíce; proto je tím horší a nezodpovědnější věřit, že Písmo svaté je nepotřebné, … neboť něco takového může vymyslet jen satan. Neslyšel jsi Pavla: „K našemu poučení je všechno psáno, a ty se evangelia ani nedotkneš, i když je ti podáno do tvých nemytých rukou! … Proč tedy pohrdáš Písmem svatým? Je to smýšlení ďáblovo, který chce zabránit tomu, abychom nahlédli do pokladnice a žádali bohatý užitek.“

Jeroným (347-420): „Měl bys ve svatých spisech čítat velmi pilně, ba neměl bys je takřka nikdy pouštět z rukou.“

Augustin (354-430): „Bylo by od nás bezbožné, kdybychom nechtěli číst to, co bylo napsáno pro nás.“ „Usilujte s pomocí Boží ze všech sil o to, aby Písmo svaté bylo ve vašich rodinách pilně čteno.“

Řehoř Veliký (kolem roku 600): „Co je Písmo svaté jiného než list, který poslal všemocný Bůh svým stvořením? Kdyby vám psal pozemský král, nedopřáli byste si klidu a spánku, dokud byste jeho list nepřečetli. Když tedy Pán nebe a země napsal list důležitý pro tvůj život, zda bys neměl být žádostiv si jej přečíst?“

Přes tato svědectví bylo čtení Písma svatého v mateřské řeči po dlouhá staletí zakázáno. Ještě v posledních dvou stoletích se papežové ostře vyslovovali proti šíření a čtení Bible. V bule vydané roku 1844 vyzval Řehoř XIV. duchovní, aby vytrhávali věřícím z rukou Bible přeložené do mateřského jazyka!

Jistý obrat se projevil teprve za papeže Lva XIII. Každému bylo dovoleno mít schválená biblická vydání původního textu a starého katolického překladu. Nekatolických Biblí – a to platí i dnes – smělo být používáno jen k vědeckým studiím, nebylo-li v předmluvách a v poznámkách uváděno něco proti katolické věrouce. Katolíci smějí číst Bibli ve své mateřštině, jen je-li schválena papežem, povolena biskupem a opatřena poznámkami. Protestantské překlady se pokládají za podvrhy!

Přes všechny překážky a přes všechen odpor můžeme v katolické církvi posledních desetiletí pozorovat silné hnutí ve prospěch Bible. V roce 1933 bylo založeno katolické biblické hnutí a v roce 1943 se Pius XII. ve své encyklice „Divino afflante spiritu“ přihlásil ke snahám biblického hnutí. Cílem hnutí je šíření Bible a pomoc jejímu pochopení.

Uctívání obrazů – „Uctívání obrazů … bylo jedním z těch porušení křesťanství, jež se vplížila do církve tajně a téměř nepozorovaně. Tato zhoubná zvyklost se jako jiná kacířství nevyvinula naráz, neboť v tom případě by se setkala s rozhodným nesouhlasem a s odmítnutím; začalo to však pod naprosto nevinnou záminkou, a pak se postupně zaváděl jeden zvyk za druhým, až církev hluboko zabředla do skutečného modlářství, aniž přitom narazila na nějaký odpor, ba aniž jí to bylo vůbec vytčeno; a když se pak konečně objevily snahy o jeho vymýcení, bylo shledáno, že zlo již zapustilo kořeny tak hluboko, že je nelze odstranit. … Nutno to přičíst modlářskému sklonu lidského srdce a jeho náchylnosti sloužit výtvoru více než Stvořiteli. …“

„Sochy a obrazy byly poprvé zavedeny do kostelů ne proto, aby se uctívaly, nýbrž jednak místo knih, aby byly poučením pro ty, kdož neumějí číst, jednak aby vyvolaly vytržení mysli věřících. Splnilo-li to tento záměr, je pochybné; i kdyby se připustilo, že tomu tak zpočátku bylo, brzy tomu tak přestalo být a ukázalo se, že obrazy a sochy umístěné v kostelech spíše zatemňují, než osvěcují mysl nevědomých – spíše zmenšují, než zvyšují zbožnost věřících. I když byly určeny k tomu, aby upoutaly lidskou mysl k Bohu, odvracely ji od uctívání Boha k uctívání výtvorů.“ (J. Mendham: Sedmý všeobecný koncil, Druhý niceský, Úvod, str. III-VI)

„Obrazy, původně jako výzdoba, později k poučení, se od nejstarších dob dávaly do hrobů, kostelů, byly na domech a na nářadí všeho druhu. Naráželo to na odpor, kterému byl učiněn konec v době Konstantinově. Z obrazů se lidé měli učit dějinám, jež znázorňovaly, byly to tedy jakési knihy pro nevzdělané. Současně měl obraz zdobit posvátné místo. Poznenáhlu však tu začal působit ještě další zájem, proti němuž se rané křesťanství kdysi co nejpřísněji stavělo. Uctívat relikvie a obrazy uctívaných stvoření, vyjímat je z běžného užívání a zacházet s nimi s vnitřní pietou, je člověku vrozeno. Obrazy Krista, Marie a svatých byly uctívány již od 5. (4.) století. Lidé je pozdravovali, líbali, vrhali se před nimi na zem, zcela jako kdysi za pohanství. V naivním a pevném přesvědčení, že modlářství nemůže křesťany ohrozit, trpěla církev pronikání pohanství, ba sama mu napomáhala. … V 7. století a na začátku 8. století provozovali zvláště mniši výnosný obchod s obrazy; kostely a kaple byly plny obrazů a relikvií; bylo to jako za pohanství, jen vkus se změnil. … S obrazy ovládla lid mnišská zbožnost, spočívající v tupém zíraní na obrazy a křesťanství začalo upadat.“ (Adolf v. Harnack: Učebnice dějin dogmat)

„Byzantské disputace o obrazech se přenesly na západ a to tím, že papež Hadrián I. poslal Karlu Velikému akta nicejského koncilu. Karel Veliký dal svým dvorním teologem Alkuinem vyhotovit obsáhlou disputaci (Libri Carolini) odmítající uctívání obrazů, v níž se akta nicejského synodu článek za článkem vyvracela a v níž se jako jediný účel náboženských obrazů uznávalo jen poučení lidu a důstojná výzdoba církevních prostorů. Tyto zásady byly potvrzeny franckým synodem ve Frankfurtu (roku 794).“ (Náboženství v dějinách a v současnosti, sv. I.)

Prameny: Záznam o jednání a rozhodnutích Druhého koncilu nicejského z roku 787, povolaného k tomu, aby schválil uctívání obrazů, viz Baronius: Církevní anály, Antverpy 1612, J.Mendham: Sedmý všeobecný koncil, Druhý nicejský; Ed. Stillingfleet: Defense of the Discourse Concerning the Idolatry Practiced in the Church of Rome, Londýn 1686; A Select Library of Nicene and Post-Nicene Fathers, New York 1900; Charles J. Hefele: A History of the Councils of the Church From the Original Documents.

Konstantinův zákon o neděli – Zákon vydaný císařem Konstantinem dne 7. března r. 321 po Kr., v němž se jedná o dni odpočinku, zní takto: „Všichni soudci, obyvatelé měst a řemeslníci nechť odpočívají v úctyhodný Den slunce. Venkovský lid se však může věnovat práci na poli, protože se často stává, že jiné dny se tak dobře nehodí k zasévání zrna do brázd nebo k práci na vinicích. Takže požehnání dané nebeskou prozřetelností by se v krátké době mohlo rozplynout.“ Joseph Culen Ayr: A Source Book for Ancient Church History, New York 1913.

Prameny: Latinský originál je v Codex Justiniani, kniha 3, kap. 12, zákon 3. Zákon je publikován v latině a v anglickém překladu v knize Philips Schaff: History of the Christian Church, a v knize James A. Hessey: Bampton Lectures, Sunday. Pojednání o něm viz též Albert Henry Neumann: A Manual of Church History, Philadelphia 1933, a Le Roy E. Froom: The prophetic Faith of Our Fathers, Washington 1950.

Prorocké lhůty – Důležitou zásadou při výkladu proroctví v souvislosti s prorokováním časových lhůt je zásada rok-den, podle níž je den prorockého času roven kalendářnímu roku historického času. Než Izraelští vstoupili do země Kanaán, vyslali napřed dvanáct zvědů na průzkum. Zvědové šli čtyřicet dní a po jejich návratu se Hebrejové tak vyděsili jejich zprávou, že pak nechtěli vyrazit na cestu a Zaslíbenou zemi obsadit. Proto nad nimi vynesl Hospodin tento rozsudek: „Podle počtu dní, v nichž jste procházeli zemi tu, totiž čtyřiceti dnů, jeden každý za rok počítaje, ponesete nepravosti své čtyřiceti let.“ (4Moj 14,34) Podobný způsob počítání budoucího času je podán ústy proroka Ezechiela. Čtyřicet let trestu za spáchané nepravosti čekalo na království Juda. Hospodin pravil ústy proroka: „Budeš ležeti na pravém boku podruhé, a poneseš nepravost domu Judova čtyřiceti dnů. Den za rok, den za rok dávám tobě.“ (Ez 4,6) Tato zásada rok-den má velký význam při výkladu časového období v proroctví o 2300 dnech (Da 8,14) a o 1260denním období, o němž se různě praví jako o „času a časích a částkách časů“ (Da 7,25) o „dvaačtyřiceti měsících“ (Zj 11,2; 13,5) „o tisíci dvou stech šedesáti dnech“ (Zj 11,3; 12,6) a „o třech a půl dnech“. (Zj 11,9)

Padělané listiny – Mezi dokumenty, o nichž se v současné době všeobecně připouští, že jsou padělky, jsou nejdůležitější Donace Konstantinova a Pseudo-Isidorovy dekretále.

„Donace Konstantinova“ je od pozdního středověku tradiční pojmenování pro listinu, kterou poslal císař Konstantin Veliký papeži Silvestru I. a která se prvně našla v pařížském rukopisu asi začátkem devátého století. Od jedenáctého století se jí užívalo jako pádného důkazu ve prospěch papežových nároků a od dvanáctého století byla proto příčinou velkých sporů.“ (The New Schaff-Herzog-Encyclopedia of Religious Knowledge, sv. 3, heslo Donace Konstantinova).

Konstantinovo věnování (donatio Konstantini) je podvrh věnování císaře Konstantina Velikého papeži Silvestru I. z vděčnosti za uzdravení z malomocenství, který byl vyroben pravděpodobně v západní Francii kolem roku 756 po Kr. Sestává z jedné velké listiny, v níž císař uznal nadřazenost Říma nad všemi církvemi, propůjčil papeži císařský odznak a kromě toho mu odstoupil císařský palác (Lateran) v Římě a panství nad městem, nad Itálií a nad všemi západními říšskými provinciemi. Tato listina od středověku považovaná za pravou byla pojata do pseudoisidorských dekretálií. Konstantinova donace hrála významnou úlohu ve sporech mezi papežstvím a císařstvím ve středověku. Italský humanista Lorenzo Valla a Mikuláš z Kusy prokázali kolem roku 1440, že jde o podvrh (De falso credita et ementita Constantini donatione declamatio).

O historické teorii vyplývající z „Donace“ se zevrubně pojednává v knize Henry E. kardinál Manning: The Temporal Power of the Vicar of Jesus Christ, Londýn 1862. Důkazy, které svědčí ve prospěch pravosti „Donace“, jsou scholastické. Možnost, že by mohlo jít o padělek, byla nadhozena až s rozvojem kriticismu v historiografii v patnáctém století. Mikuláš z Kusy byl mezi prvními, kteří došli k závěru, že Konstantin nikdy takovou donaci neučinil. Lorenzo Valla v Itálii podal v roce 1450 skvělý důkaz o tom, že jde o podvrh. Viz dílo Christophera B. Colemana „pojednání Lorenza Vally o donaci Konstantinově“, New York 1927. Avšak ještě celé století byla udržována víra v pravost Donace a falešných dekretálií. Martin Luther např. nejprve dekretálie uznával, záhy však pravil dr. Eckovi: „Nevěřím v tyto dekretále“ a Spalatinovi: „On (papež) ve svých dekretáliích hubí a ukřižovává Krista, to je pravda.“

Pokládá za dokázané, že „donace“ je (1) padělek, (2) dílo jednoho člověka, (3) padělatel použil starších dokumentů, (4) padělek pochází z doby mezi rokem 752 -778. Pokud jde o katolíky, vzdali se obrany pravosti dokumentu Baroniovou publikací „Ecclesiastical Annals“ vydanou v roce 1592.

Další prameny: K. Zeumer: Festgabe für Rudolf von Gneist, Berlín 1888, přeloženo v Colemanově pojednání (viz výše) a v E. F. Hendersonově díle „Vybrané historické dokumenty středověku“, New York 1892. Viz též the New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, 1950; F. Gregorovius: Rome in the Middle Ages a Johann Joseph Ignaz von Döllinger: Fables Respecting the Popes of the Middle Ages, Londýn 1871. S. Lähr: Die Konstantinische Schenkung in the abendländischen Literatur bis zur mitte des 14. Jahrhunderts, 1926; H. Brunner, K. Zeumer: Die Konstantinische Shenkungsurkunde; Die Religion in Geschichte und Gegenwart; I. v. Döllinger: Der papst und das Konzil, 1869.

Mezi podvrženými listinami jsou také pseudoisidorské dekretálie a další padělky. „Pseudoisidorské dekretálie“ je objemná sbírka údajně velmi starých pramenů církevního práva, která obsahuje hlavně vymyšlené nebo podvržené dekretálie, listy papežů (od Klementa I. po Řehoře I.), Konstantinovu donaci, starší usnesení koncilů, články církevních otců, články Bible a úryvky římského práva. Jako předlohy pro pseudoisidorské dekretálie částečně posloužily tři jiné církevněprávní podvrhy: tzv. Kapitula Angilramni, sbírka pravých a podvržených rozhodnutí římských synodů, biskupů a císařů, dále podvržené nové zpracování starého Collectio canonum Hispana a tzv. Benedictus Levita, sbírky údajně franckých kapitulárií. Pseudoisidorské dekretálie vznikly kolem poloviny 9. století pravděpodobně v diecézi Remis; vydavatel se jmenuje Isidoru Mercator. Smyslem sbírky bylo osvobodit církev od státní moci, zlomit moc arcibiskupů a upevnit primát papežův. Biskupové měli být vyňati ze soudní pravomoci světských orgánů, jakož i metropolitů a provinciálních synodů. Nejdůležitější články pseudoisidorských dekretálií přešly do pozdějších sbírek církevního práva a do Corpus Juris Canonici a měly zvláště od reformního hnutí 11. století vliv na vývoj církevního práva.

Středověk pokládal pseudoisidorské dekretálie za pravé; avšak již Mikuláš z Kusy vyslovil v 15. století pochyby. Jako podvrh byla sbírka odhalena v Magdeburských centuriích Matthiase Flacia v roce 1559, což jsou první protestantské církevní dějiny. Obsáhlý důkaz o nepravosti podal ve sporu s jezuitou Franzem Torresem reformovaný teolog David Blondel v roce 1628.

Pseudo-Isidor vzal za základ svých podvrhů sbírku platných kánonů zvanou Hispana Gallica Augustodunensis, čímž zmenšil nebezpečí odhalení, neboť sbírky kánonů se obyčejně tvořily tak, že se přidaly nové věci ke starým. Mercator připojil svůj podvrh k pravým věcem, čímž učinil podvrh méně zjevným. Nepravost pseudoisidorských podvrhů je nyní už nepopiratelně prokázána prozkoumáním pramenů a užitých metod a tím, že látka nebyla známa před rokem 852. Historikové se shodují v názoru, že nejpravděpodobnějším datem pro sestavení sbírky je rok 850 nebo 851, neboť dokument je poprvé citován v Admonitio kapituly v Quiercy v r. 857.

Pisatel těchto padělků není znám. Je pravděpodobné, že vyšly z radikální skupiny nové církve, která se vytvořila v devátém století v Reimsu ve Francii. Je dokázáno, že biskup Hinkmar z Reimsu použil těchto dekretálií při sesazení Rothada of Soissons, který dekretálie přinesl do Říma v roce 864 a předložil je papeži Mikuláši I.

Mezi těmi, kdož pochybovali o jejich pravosti, byli Mikuláš z Kusy (1401-1464), Charles Du Moulin (1500-1566) a George Cassender (1513-1564). Nevyvratitelný důkaz o jejich nepravosti podal David Blondel v roce 1628.

Dokonalost církve – V roce 1075 vyhlásil papež Řehoř VII. neomezenou vládu papeže v církvi a nad celým světem (Dictatus Gregorii Papae).

Reformace církve a vytržení papežství ze světské moci je dílem papeže Řehoře VII. Heussi ve svém Kompendiu církevních dějin píše: „V Řehoři VII. (1073-1085), jednom z nejmocnějších a nejúspěšnějších ze všech papežů, dosáhlo církevní reformní hnutí 11. století svého vrcholu. Vynucením celibátu kněží a energickým potíráním simonie podpořil Řehoř vnitrocírkevní reformu. Dal myšlence papežství důsledné pokračování; papežství a církev začaly být jednoznačnými pojmy. Katolizace a centralizace západních zemí činily významné pokroky. Především však Řehoř statečně přijal boj za osvobození církve od světské moci a vedl ho s houževnatostí velkého politika.

Jeho názory (viz jeho listy a zvláště Dictatus Gregorii Papae, 27 krátkých tezí o papežské moci) vycházejí z Augustinova díla „De civitate Dei“, z Pseudoisidora a Mikuláše I. Jsou mezi nimi tyto teze:

„Papež je neomezeným pánem univerzální církve. Může sesazovat a jmenovat metropolity a biskupy, ba světit pro každý kostel kleriky; on jediný smí svolávat všeobecné synody; jeho legáti svým postavením stojí nad biskupy. …

Papež je nejvyšším pánem světa. Nosí císařské insignie, jen jemu, nikoli ostatním biskupům, mají knížata líbat nohy, může zbavovat hodnosti dokonce císaře a vyvazovat poddané z přísahy věrnosti. Papežství a světská moc se chovají jako slunce a měsíc; měsíc přijímá od slunce své světlo. Papež je pod zvláštní ochranou Petrovou; zvolený papež je nepochybně svatý „zásluhami“ Petrovými. Římská církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí.“

Prameny: Carl Mirbt: Quellen zur Geschichte des Papsttums und des römischen Katholizismus, Tübingen 1924; Baronius: Annales Ecclesistici a Christo nato ad annum 1198, Paříž 1869; F. A. Ogg: Source Book of Medieval History, New York 1907; Oliver J. Thatcher, Edgar H. McNeal: Source Book for Medieval History, New York 1905; James Bryce: Holy Roman Empires; James W. Thompson, Edgar N. Johnson: An Introduction to Medieval Europe; I. v. Döllinger: Das Papsttum, Mnichov 1892.

Očistec - Očistec je podle římského jednotného katechismu místem trestu pro duše těch, kdož – ač zemřeli v milosti Boží – neučinili božské spravedlnosti plně zadost. „Můžeme duším v očistci zmírnit trest modlitbami, odpustky, almužnami a jinými dobrými skutky, zcela zvláště pak obětí při mši svaté.“

Prameny: K. R. Hagenbach: Lehrbuch der Dogmengeschichte, Leipzig 1847; Schröck: Christliche Kirschengeschichte, Leipzig 1794; Charles Elliot: Delineation of Roman Catholicism; Hefele: Konziliengeschichte (7 svazků)

Odpustky – O vývoji učení o odpustcích v době reformace viz článek dr. H. C. Lea „Indulgences in Spain“, uveřejněný v Paper of the American Society of Church History, roč. 1, str. 129-171. O ceně tohoto historického aspektu praví dr. Lea v úvodu: „Nedbajíc na spor, který zuřil mezi Lutherem a dr. Eckem a Silvestrem Prieriasem, kráčelo Španělsko klidně dál po staré, vyšlapané cestě a poskytuje nám nesporné oficiální dokumenty, které nám umožňují prozkoumat otázku čistě historicky.“ Podrobné dějiny učení o odpustcích viz Mandell Creighton: „A History of the Papacy From the Great Schisma to the Sack of Rome, Londýn 1911; W. H. Kent, H. C. Lea: A History of Auricular Confession and Indulgences in the Latin Church, Philadelphia 1896; Thomas M. Lindsay: A History of the Reformation, New York 1917; Albert Henry Newman: A Manual of Church History, Philapdelphia 1953; Leopold Ranke: History of the Reformation in Germany, Londýn 1845; Preserved Smith: The Age of the Reformation, New York 1920.

Mše – Oběť svaté mše je v katolické bohoslužbě svátkem Kristovy oběti na kříži. Slovo mše (z missa, pozdně latinská forma slova missio = poslání, propuštění) označuje liturgický úkon slavnostního rozhřešení a požehnání a značí, že mešní oběť je podstatným prostředkem, jímž může být lidský život požehnán a spasen.

Podstata mše spočívá v tom, že jako zpřítomnění Kristovy oběti na kříži (oběti nové smlouvy) není ani pouhou upomínkou na ni, ani jejím opakovaným napodobením nebo doplněním (což by odporovalo plné platnosti a jedinečnosti oběti na kříži). Navíc je mše svou podstatou totožná s obětí na kříži a poukazuje na téhož velekněze, na tutéž přinášenou oběť: Krista. Jen způsob obětování při mši se děje nekrvavě v podobě chleba a vína. … Tím je mše v katolické věrouce prostředkem života, skutečným setkáním s Bohem a tím nejviditelnějším proniknutím milosti do existence člověka.“ (Der Grosse Herder, díl VI.)

Walter von Lowenich píše v knize Der moderne Katholizismus: „Luther zavrhl mši jako dílo člověka. Při mši přináší církev tělo a krev Kristovu jako svou oběť. Tím se maří neopakovatelnost a jedinečnost oběti Kristovy. Mše je proto pro Luthera ohavnou modloslužbou a zlořečeným modlářstvím. Jí dosahuje falešné pobožnůstkářství svého strašného vrcholu. Proto se jeho hněv obrací proti tomuto obřadu. Dnešní katolicismus označuje Lutherovu polemiku za osudné nedorozumění. Poukazuje se přitom na 2. čl. 22. zasedání tridentského koncilu. Praví se v něm: „Je to jedna a táž oběť, kterou nyní skrze službu kněží přináší ten, jenž ji kdysi přinesl na kříži, přičemž jen způsob obětování je různý.“

Nikoliv církev, nýbrž sám Kristus je také při mši předmětem obětování. Mše je sice pravou a vlastní obětí, je však v podstatě totožná s Kristovou obětí na kříži. Podstatná totožnost je vyjádřena symbolem zastoupení. Kristus se sám obětoval při první večeři, aby zanechal oběť, jíž bude znázorňována ona jedinečná krvavá oběť na kříži, a tak bude jeho památka trvat až do konce světa. Avšak oběť při mši není pouhou napodobeninou nebo vzpomínkou na oběť na kříži, nýbrž se koná jako skutečná oběť na oltáři. Teologové sic nemluví o „opakování“ oběti na kříži, jež se děje na oltáři. Tím však nemá být dotčena totožnost při mši s obětí na kříži. Je-li Kristus sám chápán jako subjekt oběti na oltáři, nedá se Lutherova námitka proti „dílu člověka“ zřejmě udržet. Je nyní důležité, abychom si v tomto bodě zjednali jasno. Nelze ho však snadno dosáhnout, neboť se zdá, že ani mezi katolíky samotnými o tom není jasno.“

„Ani to nelze Lutherovi vyčítat, že nedbal totožnosti oběti na kříži s obětí při mši, neboť to tridentský koncil (1545-1563) formuloval až po jeho smrti. V žádném dřívějším oficiálním rozhodnutí o víře není o tom jasně řečeno.

V Canon Missae, tedy v církevní liturgii, jíž se Luther musel v první řadě držet, není o tom jasné zmínky. Naopak, všechna příslušná místa v něm mluví prostě o oběti církve a kněze. Vícekrát se prosí o to, aby Bůh milostivě přijal tuto „svatou, čistou oběť“. Taková prosba je těžko pochopitelná při vlastní oběti Kristově. Oběť je označována za oběť, „již přinášíme my, tvoji sluhové a tvoje celá církev“. Kněz prosí, aby Bůh přijal naši oběť právě tak milostivě, jako kdysi oběť Ábelovu, Abrahámovu a Melchisedechovu. Také tato prosba jistě předpokládá, že subjektem obětování je církev, popř. kněz. … Z Canon Missae nemohl tedy Luther získat žádný pádný důkaz proti svému pojetí mše jako oběti církve. Luther zřejmě nebyl se svým pojetím osamocen. Ve středověku se vyskytovaly hlasy, které moc kněží stavěly nad moc Kristovu, neboť Kristus se obětoval jen jednou, kněží tak však činí denně. S podobným pojetím se setkáváme ještě v pastýřském listě arcibiskupa Johannesa Katschthalera ze Salcburku z 2. února 1905. Praví se v něm mimo jiné: „Maria přivedla božské dítě na svět jednou. A hle, kněz tak činí ne jednou, ale stokrát, ba tisíckrát, tak často, jak slouží mši. Zpřítomňují (kněží) tím tělo a krev Páně? Nikoli; oni obětují, přinášejí nebeskému Otci oběť. Je to táž oběť, kterou přinesl Kristus jako krvavou na Golgatě a jako nekrvavou při poslední večeři. Při svaté mši činí tak skrze svého zástupce, katolického kněze. Dosadil na své místo kněží, aby pokračovali v této oběti, kterou přinesl. Na ně přenesl právo na svůj svatý lid, též moc nad svým tělem. Katolický kněz ho může nejen na oltáři zpřítomnit, uzavřít do svatostánku, opět jej vzít a dát požít věřícím, muže dokonce jeho, Syna Božího, jenž se stal člověkem, obětovat jako nekrvavou oběť za živé a mrtvé. Kristus, jednorozený Syn Boha Otce, skrze něhož bylo stvořeno nebe a země, jenž nese celý vesmír, je tím katolickému knězi po vůli. …“

Prameny: K učení o svaté mši, jež bylo stanoveno na koncilu v Iridentu:

z katolického hlediska: H. G. Schroeder: Canons and Decrees of the Council of Trent, St. Louis 1941; Catholic Encyclopedia; Nikolaus Gihr: Holy Sacrifice of the Mass, Dogmatically, Liturgically, Ascentically Explained, St. Louis 1937; Josef Andrea Jungmann: Missarum Sollemnia: Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Freiburg 1952; K. Rahnem: Die vielen Messen und das eine Oper, 1951; B. Durst: Das Wesen der Eucharistiefeier, 1953, Thalhofer: Handbuch der katholischen Liturgie, 1912; Fr. Heiler: Der Katholizismus, 1923.

z protestantského hlediska: Philips Schaff: Creeds of Christendom; John Calvin: Institute of the Christian Religion; Edward B. Pusey: The Doctrine of the Real Presence, Oxford 1855; K. R. Hagenbach: Lehrbuch der Dogmengeschichte.

Prvotní křesťanství v Anglii – Pravděpodobně již před koncem 1. století přišli do Anglie křesťanští učitelé. Předpokládá se, že to byli řečtí učitelé, kteří přišli z Východu do Anglie asi 50 let po nanebevstoupení Ježíšově. (Robert Pardon: Three conversions of England)

Také Tertullian a Origenes dosvědčují ve svých spisech ranou evangelizaci v Anglii. (Tertullian: Dei Fidei; Origenes: Žalm 149)

Je jisté, že 100 let po Tertullianových údajích přijala Anglie první mučedníky Diokleciánova pronásledování. Byli to Albanus Verulamský, Aaron a Julius Caerleon a mnoho dalších obého pohlaví. (Eduard Winckelmann: Geschichte der Angelsachsen bis zum Tode König Aelfreds, Berlín 1883)

Valdenská verze Bible – O posledních objevech valdenských rukopisů viz M. Esposito: „Sur quelques manuscripts de l´ancienne lettérature des Vadois du Piémont“ v Revue d´Histoire Ecclésiatique, Louvain 1951; F. Jostes: „Die Waldenserbibeln“ V Historisches Jahrbuch, 1894; D. Lortsch: Histoire de la Bible en France, Paříž 1910.

Klasickým dílem, jež napsal jeden z valdenských, je spis Jean Leger: Histoire Générale des Eglises Evangeliques des Vallées de Piémont, Leyden 1669, který byl napsán v době velkého pronásledování a obsahuje vlastní informace s ilustracemi.

K valdenským textům viz A. de Stefano: Civilta Medievale, 1944; Riformatori ed eretici nel medioeve, Palermo 1938; J. D. Bounous: The Waldensian Patos of Pramol, Nashville 1936; A. Sondaine: Archivum Fratrum Praedicatorum, 1946.

K dějinám valdenských viz některá z posledních spolehlivých děl: E. Comba, History of the Waldenses in Italy, Torre Pellice 1934; E. Gebhart: Mystics and Heretics, Boston 1927; G. Gonnet: Il Valdismo Medievale, Prolegomeni, Torre Pellice 1935; Jalla: Historie des Vaudois et leurs colonies, Torre Pellice 1935; Walter von Loewenich: Der moderne Katholizismus, Witten 1955.

Sobota u valdenských – Jsou spisovatelé, kteří tvrdí, že valdenští všeobecně zachovávali jako sedmý den sobotu. Tento názor vznikl z pramenů, které latinsky píší o valdenských, že zachovávají den patřící Pánu (dies dominicalis) neboli den Páně (neděli), v nichž však zvyklostí, která má svůj původ v reformaci, se slovo „neděle“ překládá „sabbath“.

Existuje však historický důkaz o tom, že se mezi valdenskými někde zachovávala jako sedmý den sobota? Ve zprávě inkvizice, před níž se dostalo několik valdenských z Moravy v polovině patnáctého století, se praví, že mezi valdenskými „nemálo jich skutečně zachovává sobotu se Židy“. (Johann Joseph Ignaz von Döllinger: Beiträge zur Sektengeschichte des Mittelalters, Mnichov 1890.) Nemůže být pochyb o tom, že tento pramen potvrzuje svěcení soboty jako sedmého dne.

Dekrety proti valdenským – Papež Lucius III. vydal v roce 1183 se souhlasem císaře Friedricha Barbarossy první dekret, po němž pak následovaly další papežské, císařské a královské výnosy z roku 1192, 1220, 1229, 1236, 1243, 1253, 1332, 1380, 1400, 1476, 1487 a 1532.

Podstatná část textu papežské buly Inocence VIII. Z roku 1487 proti valdenským, jejíž originál je chován v knihovně univerzity v Cambridge, je v anglickém překladu obsažen v knize John Bowling: History of Romanism, 1871.

Další prameny: Hahn: Geschichte der Waldenser; Hefele: Konziliengeschichte; Realenzyklopädie für protestantische Theologie und Kirche, Leipzig 1885.

Viklef – Historikové zjistili, že jméno Viklef se psalo rozličným způsobem. Podrobněji se o tom pojednává v díle J. Dahmus: The Prosecution of John Wyclyf, New Haven 1952.

Originální text papežských bul proti Johnu Viklefovi lze najít v knize J. Dahmus: The Prosecution of John Wyclyf, New Haven 1952; John Foxe: Acts and Monument of the Church, Londýn 1870.

Obsah bul, poslaných arcibiskupu z Canterbury, králi Edwardovi a rektoru univerzity v Cambridge, viz díla Merle d´Aubigné: The History of the Reformation in the Sixteenth Century, Londýn 1885; August Nenader: Allgemeine Geschichte der christlichen Religion und Kirche; George Sargent: History of the Christian Church, Dallas 1948; Gotthard V. Lechler: Johann v. Wiklif und die Vorgeschichte der Reformation, Leipzig 1873; Philips Schaff: History of the Christian Church, New York 1915.

Autentické znění úryvku z Husova listu přátelům, které zanechal v Praze, zní: „Uprchl jsem z naučení Kristova, abych nebyl nepřátelům příležitostí věčného zatracení, spravedlivým také příčinou utrpení a strasti; rovněž aby pošetilí díla Božího nestavili. Že bych však od pravdy utíkal, doufám v Boha, že v téže pravdě zemřít mi dá.“ (Husův list pražanům z prosince 1412).

Rozkol v církvi – Církev, která již byla rozdělena na dvě papežské církve, potkalo ještě větší zlo. Na všeobecném koncilu v Pise v roce 1409 byli oba papežové, Řehoř XII. a Benedikt XIII., prohlášeni za sesazené a byl zvolen nový papež Alexander V., rodem Řek. Oba sesazení papežové se však zpěčovali vzdát se svých hodností, a tak měla církev od té doby tři papeže. Alexandra V. uznávaly Francie a Anglie, Benedikta XIII. pyrenejský poloostrov a Skotsko, Řehoře XII. německý král, četná německá území, Řím a Neapol. Teprve kostnickému koncilu se podařilo rozkol odstranit.

Zneužívání v duchovních věcech – Asi sto let po skončení rozkolu v době, kdy se konal koncil v Pise, prohlásil papež Hadrián VI. o poměrech panujících v této zmatené době: „Víme, že se po určitý čas odehrávaly mnohé opovrženíhodné věci u Svaté stolice: zneužívání v duchovních věcech, překračování kompetence, všechno se převracelo k zlému. Od hlavy jde zkáza do údů, od papeže se rozšířila přes preláty; všichni jsme se odchýlili, ani jediný nečinil dobro.“

Ranke o něm píše: „On naproti tomu sliboval všechno, co přísluší dobrému papeži: podporovat ctnostné a učené, odstranit nepořádky, když ne naráz, tedy postupně, provést nápravu v hlavě i v údech, jež se tak často požadovala. Chtěl-li papež zrušit dosavadní důchody kurií, nemohl tak učinit, aniž narušil získaná práva těch, jejichž úřady byly na takových důchodech založeny a byly zpravidla koupeny. … Aby odstranil nešvar odpustků, byl by rád obnovil staré pokání.“ (L.V. Ranke: Die Geschichte der Päpste, Kolín 1955)

Kostnický koncil – Prvořadým pramenem ke kostnickému koncilu je kniha Ulrich v. Richental: Das Koncilium so zu Constanz gehalten ist worden, Augsburk 1483. Zajímavá studie o tomto textu je Karl Küp: Ulrich von Richental´s Chronical of the Council of Konstance, New York 1936. Viz též H. Finke: Acta Koncilii Constanciensis, 1896; Hefele: Conciliengeschichte; L. Mirbt: Quellen zur Geschichte des Papsttums, 1934; Milman: Latin Christianity; Pastor: The History of the Popes.

Novější publikace o koncilu: K. Zähringer: Das Kardinalkollegium auf dem Konstanzer Konzil, Münster, 1935; H. Finke: Forschungen und Quellen zur Geschichte des Konstanzer Koncils, 1889; Th. F. Grogau: The Conciliar Tudory as It Manifested Itself at the Council of Constance, Washington 1949; Fred A.Kremple: Cultural Aspects of the Council of Constance and Basel, Ann Argot 1955; John Patrick McGowan: D´Ailly and the Council of Constance, Washington 1936.

K Janu Husovi viz E. J. Kitts: Pope John XXIII and Master John Hus, Londýn 1910; D. S. Schaff: John Hus, 1915; Schwarze: John Hus, 1915; Matthew Spinka: John Hus and the Czech Reform, 1941, F. Strunz: Hus, sein Leben und sein Werk, 1927.

Obchod s odpustky – Papež Lev X., který pro získání prostředků na dostavění nádherného chrámu sv. Petra vydal 18. 10. 1517 bulu o odpustcích, rozdělil německá území mezi tři hlavní zmocněnce, z nichž jedním byl arcibiskup z Mohuče a Magdeburku. Ten jmenoval podzmocněncem Tetzela, dominikánského mnicha z Lipska, který v tom byl zběhlý.

Jezuitství – V 31. článku stanov Společnosti Ježíšovy se praví: „K pokroku je především žádoucí, aby všichni projevovali dokonalou poslušnost, aby v nadřízeném, ať je to kdokoli, viděli zástupce našeho Pána Krista a jemu byli oddáni vřelou úctou a láskou.“

V listě členům řádu, který se stal proslulým, píše Ignác: „Patřete na toho, jemuž jste v člověku poslušní, totiž na Krista, nejvyšší moudrosti, nekonečnou dobrotu a lásku, na Pána, o němž víte, že se nemůže mýlit, ani vás klamat.

Právě proto, že jezuita ve svém představeném stále vidí božskou osobu, znamená pro něho poslušnost jakýsi druh „unio mystica“ s vůlí Boží. Proto řeč jezuitů, když se týká této poslušnosti, v mnohém upomíná na terminologii mystiky: „Kdo chce dosáhnout stavu opravdové poslušnosti, musí svléci vlastní vůli a obléci božskou vůli, která je mu jeho nadřízeným uložena.“

Ignác pečlivě rozeznává různé stupně poslušnosti: nejnižší stupeň, pouze vnější „poslušnost činů“, spočívá v tom, že podřízený se omezuje na provedení jemu uloženého činu; takovou poslušnost Ignác označuje za „velmi nedokonalou“. Druhý stupeň se vyznačuje tím, že podřízený bere také vůli nadřízeného za svou; „tento stupeň již poskytuje radost z poslušnosti“. Kdo se však chce zcela obětovat službě Boží, musí „kromě vůle vložit také ještě rozum“. Musí dospět tam, „že nejen totéž chce, nýbrž i totéž myslí jako nadřízený, že svůj úsudek podřídí úsudku svého představeného, pokud jen oddaná vůle vůbec může rozum podrobit.“

Ignác tím nepožaduje nic menšího než obětování vlastního rozumu, „neomezenou poslušnost až k obětování přesvědčení“.

Jezuita si nemá připustit ani sebemenší pomyšlení, o vnějším odporu vůbec nemluvě, zda nadřízený má, či nemá pravdu; má být předem přesvědčen o tom, že rozkaz mu udělený „slouží k větší slávě Boží“ a má ho provést s radostí, s vnitřním nadšením.

Bezpodmínečnost jezuitské poslušnosti musela však záhy vést k obtížné úvaze: Co se má stát, když představený přikáže provést něco hříšného; má se i tehdy jeho příkaz provést? …

Jako stanovy všech ostatních řádů vyhrazují také stanovy Společnosti Ježíšovy podřízeným právo „skromně vznášet námitky“, hrozí-li nebezpečí hříchu. To výslovně dovoloval již Ignác, a v podobném smyslu nařídil později řádový generál Aquaviva, že představený musí dát podřízenému vždy příležitost, aby mohl přednést své námitky, „aby všechno bylo vedeno v mírném otcovském duchu“.

Tyto pokyny však nestačily, aby uklidnily nepřátele řádu, kteří tvrdili, že právě úplným potlačením vlastního úsudku končí pro jezuitu předem každá možnost dané rozkazy vážně posoudit a uvážit; Ignác totiž varuje právě před každým uvažováním a před každým pochybováním, zda je rozkaz účelný a správný. Ostatně formule „ad quos potest cum caritate se obedientia extendere“ a některé další výhrady jsou vpravdě jediným omezením příkazu „slepé poslušnosti“. Stanovy řádu výslovně hlásají, že podřízený má mít na mysli, že vůle a úsudek nadřízeného je měřítkem pro jeho vůli a jeho úsudek; dokonalá poslušnost je slepá a „v této slepotě“ je „její moudrost a dokonalost“.

„Nechť nás ostatní náboženské společnosti,“ píše Ignác, „překonávají v postech a nočním bdění nebo střídmosti ve stravě a oděvu, naši bratři musejí vynikat pravou a dokonalou poslušností, dobrovolným zřeknutím se vlastního úsudku.“

Velké proslulosti nabyl výrok Loyolův, který se v podobné formě nachází v exerciciích a z něhož je odvozeno označení pro „naprostou poslušnost“ jezuitů: „Nesmím chtít patřit sobě, nýbrž svému Stvořiteli a jeho zástupci. Musím se dát vést, nechat se hníst jako kus vosku, musím se chovat jako mrtvý bez vůle a názoru, jako malý krucifix, který se dá bez obtíží přemisťovat z jednoho místa na druhé, jako hůl v rukou starce, který mě postaví, kam chce a kde mě může nejlépe potřebovat. Musím být stále po ruce, aby mne řád mohl použít, a to způsobem, jenž pokládá za vhodný …“

Zvláště však nabádal k bezpodmínečné poslušnosti své řádové bratry (františkány) František z Assisi. Od něho pochází věta, že mnich se musí pokládat „za mrtvolu, která skrze Ducha Božího přijímá duši a život, když poslušně přijímá vůli Boží.“ (René Fülöp – Miller: Macht und Geheimnis der Jesuiten, 1947)

O původu, zásadách a cílech Společnosti Ježíšovy pojednává René Fülöp – Miller ve svém shora uvedeném díle.

Další prameny: A. Boehmer: Die Jesuiten, 1921; H. Becher: Die Jesuiten, 1951; E. Gotheim: Ignatius v. Loyola und die Gegenreforamtion, Halle, 1895; L. V. Ranke: Di Geschichte der Päpste, Köln 1956; P. V. Hoensbroech: der Jesuitenorden, 1926-28; F. Wiegand: Die Jesuiten, 1926; B. Duhr: Geschichte der Jesuiten in den Ländern deutcher Zunge, 1907-1928; M. Meschler: Die Gesselschaft Jesu, ihre Satzungen und ihre Erfolge, 1911; John Gerard: Concerning Jesuits, London 1902; L. E. Dupipn: A compendious History of the Church, Londýn 1713; T. Campbell: The Jesuits (1534-1921), New York 1922; E. Schoell: Der jesuitische schaft Jesu, Breslau 1872; J. G. Dreydorff: Die Moral der Jesuiten, 1893; F. W. F.Nippold: Der Jesuitenorden von seiner Wiederherstellung bis auf die Gegenwart.

Inkvizice – „Stará katolická církev sice od konce čtvrtého století znala účinná opatření proti kacířství, neměla však žádný orgán k vyhledávání kacířů. Vlastní inkvizice vznikla teprve v těžkém boji katolické církve proti velkým sektám 12. století, katarům a valdenským. Na koncilu ve Veroně v roce 1183 prosadil papež Lucius III. v dohodě s Friedrichem I. nejen odsouzení, nýbrž také vyhledávání kacířů a zavedl tím biskupskou inkvizici. Papež Inocenc III. učinil drastická opatření. V roce 1199 vyslal dva cisterské mnichy jako papežské legáty s dalekosáhlou plnou mocí do jižní Francie k potlačení katarů a albigenských, k čemuž byla vyzvána také světská moc. Čtvrtý lateránský koncil (1215) učinil z vyhledávání a trestání kacířů hlavní úkol biskupů. Koncil v Toulouse (1229) tato ustanovení ještě zostřil. Měla být vypátrána tajná útočiště kacířů a odhalení kacíři zajati. … Jména žalobců a svědků byla obviněným zatajována. … Nad kacířskými zeměmi byl vyhlašován interdikt. Tělesné tresty, zvláště trest smrti, přenechávala církev světské vrchnosti.“ (Der Grosse Brockhaus)

Papež Řehoř IX. povolal dominikány za stálé papežské inkvizitory. V Německu ustala inkvizice hned po reformaci. Španělsko ji zrušilo teprve v roce 1834, Itálie v roce 1859, Francie v roce 1772.

V roce 1542 byla inkvizice reorganizována a dostala název Sacra Congregation Romana (Svaté oficium). Jako nejvyšší instance ve věcech víry platí inkvizice ještě dnes. Nad čistotou katolické víry bdí jako kardinálská kongregace svatého oficia (Congregatio sancti Officii).

Římskokatolické hledisko viz The Catholic Encyclopedia, sv. 8, heslo „Inquisition“, a E. Vacandard: The Inquisition: A Critical and Historical Study of the Coercive Power of the Church, New York 1908.

Anglo-katolický názor viz v Hoffmann Nickerson: The Inquisition. A Political and Military Study of Its Establishment. Nekatolické stanovisko viz v Philips Van Limborch: History of the Inquisition; Henry Charles Lea: A History of the Inquisition in the Middle Ages; A history of the Inquisition in Spain; The Inquisition in the Spanish Dependencies; H. S. Turberville: Medieval Herecy and the Inquisition, Londýn 1920; L. v. Ranke: Die Geschichte der Päpste, Köln 1955; H. Kübert: Zauberwahn; die Greuel der Inquisition und Hexenprozesse, 1913; P. Flade: Das römische Inquisitionsverfahren in Deutschland bis zu den Hexenprozessen, 1902; E. Schäfer: Beitrage zur Geschichte des spanischen Protestantismus und der Inquisition im 16. Jahrhundert, 1902.

Příčiny francouzské revoluce – O tom, jaké dalekosáhlé následky mělo zavržení Bible a biblického náboženství lidem Francie, viz H. von Sybel: History of the French Revolution; Henry Thomas Buckle: History of Civilization in England, New York 1895; Blackwookd´s Magazine (z list. 1833); J. G. Lorimer: An Historical Sketch of the Protestant Church in France; Carlyle: The French Revolution, 1837, Thiers: Histoire de la Révolution française, 1855.

Zákaz čtení Bible ve Francii – „Ve snaze rozšířit své panství nad křesťanstvem se papežství pokusilo vnutit bohoslužbu v latinském jazyce také národům, jimž tento jazyk není běžný. … Papež Jan VIII. v roce 879 ve svém listu Metodějovi zakázal používání slovanského jazyka při mši. A českému knížeti Vratislavovi v roce 1080 na jeho žádost o povolení slovanské bohoslužby Řehoř VIII. odpověděl, že žádosti nemůže vyhovět, neboť se Všemohoucímu Bohu zlíbilo, aby Písmo svaté zůstalo neznámé, aby snad neupadlo v opovržení, kdyby bylo všem známo, nebo aby nesvádělo k bludům, kdyby je prostí lidé nesprávně pochopili. Když však ve 12. století dostali valdenští Písmo svaté ve své mateřštině a s novou horlivostí je četli a mezi lidem rozšiřovali, napsal papež Inocenc III. ve svém listu biskupu z Met v roce 1199, že požadavek číst Písmo svaté a povzbuzovat k jeho studiu nelze sice zamítat, ba nutno ho spíše doporučovat, přesto však čtení Písma nelze trpět, pokud se děje na tajných shromážděních. … V roce 1229 vydal pak koncil v Toulouse zákaz, že laikům není dovoleno vlastnit knihy Starého a Nového zákona, leda by někdo chtěl mít žaltář nebo breviář nebo hodinky svaté Marie k cvičení v pobožnosti, avšak ani tyto nesmějí být přeloženy do obecných jazyků. … Vlastnit knihy Starého a Nového zákona v románských jazycích zakázala laikům městská rada v Tarragoně v roce 1234. Kdo takové má, musí je do osmi dnů po uveřejnění tohoto nařízení odevzdat biskupovi, aby byly spáleny: kdo tak neučiní, bude pokládán za podezřelého z kacířství, ať je to klerik nebo laik. … V roce 1486 prohlásil arcibiskup z Mohuče, že německý jazyk není vhodný pro vyjádření hlubokých náboženských pravd.

Znovu a ještě ostřeji bylo čtení Bible zakázáno jansenistům (příslušníkům reformního hnutí ve Francii), zvláště po vydání francouzského překladu Nového zákona, který pořídil páter Quesnel (Paříž 1693) s poznámkami, v nichž se praví, že Bible je dána všem křesťanům, že je jim potřebná, ba nutná. … Proti těmto poučkám se postavil Klement XI. v proslulé bule Unigenitus z roku 1713, obsahující 101 článků, v nichž zatracuje nejen věty z Quesnelova Nového zákona, nýbrž i takové, jež možno najít v téměř doslovném znění v Písmu svatém, jako výkvět všeho zla. … Po tuhých bojích se jezuitům podařilo prosadit u parlamentu zásah do říšských zákonů.“ (Meusel: Kirchliches Handlexikon)

Snahy o potlačení a vymazání Bible – Rada města Toulouse, která zasedala v době, kdy se vedlo křižácké tažení proti albigenským, rozhodla: „Zakazujeme, aby kdokoli kromě duchovních vlastnil výtisky Starého a Nového zákona. … Zapovídáme všem co nejpřísněji, aby tyto knihy měli v domácích překladech.“ „Obydlí, nejbídnější chatrče, ba nejskrytější útočiště těchto lidí, v nichž se tyto spisy najdou, mají být úplně zničeny. Takoví lidé mají být pronásledováni až do lesů a jeskyň, a kdo jim poskytne přístřeší, toho stihne přísný trest.“ (Concil. Tolosanum, Pope Gregory IX. Anno chr. 1229, kánon 14 a 2.)

„Tento mor (Bible) se tak rozšířil, že někteří lidé si sami ustanovili kněze, a to i některé evangelíky, kteří zkomolili a pošlapali pravdu evangelia a vytvořili si pro své cíle nová evangelia … ač vědí, že kázání a výklad Bible je laikům zcela zakázáno.“ (Acts of Inquisition, Philip van Limborch: History of the Inquisition, kap. 8)

Rada města Tarragona v roce 1234 nařídila: „Nikdo nesmí vlastnit knihy Starého a Nového zákona v románském jazyce a kdokoli je vlastní, musí je odevzdat místnímu biskupu do osmi dnů po vydání tohoto výnosu, tak aby mohly být spáleny; jinak bude obviněn z kacířství.“ (D.Lortsch: Histoire de la Bible in France, 1910)

Na koncilu v Kostnici v roce 1415 byl Viklef posmrtně odsouzen Arundelem, arcibiskupem canterburským, jako „zhoubný šiřitel proklatého kacířství, který provedl nový překlad Písma svatého do svého mateřského jazyka“.

Odpor římskokatolické církve proti Bibli trval staletí a stupňoval se zvláště v době, kdy byly zakládány biblické společnosti. Dne 8. 12. 1866 vydal papež Pius IX. ve své encyklice Quanta cura seznam osmdesáti bludů v deseti různých kapitolách. Zde jsou s poukazem na dřívější papežská rozhodnutí jako „mor“ proklety biblické společnosti, spolu se socialismem, komunismem, tajnými společnostmi a společnostmi liberálních duchovních; avšak již roku 1864 mluví papež Pius IX. v encyklice Qui pluribus o zcela prohnaných biblických společnostech, které obnovují starý trik kacířů a přes nejsvětější předpisy církve překládají knihy Písma svatého do všech jazyků světa a opatřují je často převrácenými vysvětlivkami.“

Teprve v novější době lze v tomto ohledu pozorovat jistý obrat, i když zákaz čtení protestantských nebo Svatou stolicí neschválených překladů stále trvá a jeho přestoupení je stíháno církevními tresty. Přesto se podařilo brzdící vlivy zatlačit natolik, že se mohlo rozvinout tzv. katolické biblické hnutí, k němuž se přihlásil i papež Pius XII. ve své encyklice Divino Afflante spiritu (1943). Prakticky se ovšem tento vývoj neprojevuje tam, kde se katolická církev opírá o většinu nebo kde je dokonce státní církví v zemi s převážně katolickým obyvatelstvem.

Hrůzovláda – Jako spolehlivý, stručný úvod do dějin francouzské revoluce viz L. Gershoy: The French Revolution, 1932; G. Lefebvre: The Coming of the French Revolution, Princeton 1947, a H. von Sybel: History of the French Revolution, 1869.

Pařížský list Le Moniteur Universal byl v době revoluce polooficiálním listem, a je tudíž prvořadým pramenem, protože obsahuje autentické záznamy o jednání a usneseních shromáždění, jakož i úplné znění dokumentů atd. Byl vydán jako přetisk.

Viz též A. Aulard: Christianity and the French Revolution, Londýn 1927, a výborná studie W. H. Jervis: The Gallican Church and the Revolution, Londýn 1882.

O vztahu mezi církví a státem ve Francii za francouzské revoluce viz Henry H. Walsh: The Concordate of 1801. A Study of Nationalism in Relation to Church and State, New York 1933; Charles Ledre: L´Eglise de France sous la Révolution, Paříž 1949.

Některé soudobé studie o významu revoluce pro náboženství: G. Chais de Sourcesol: Le Livre des Manifestes, Avignon, 1800, v níž se autor pokouší zjistit příčiny revoluce a její význam pro náboženství atd.; James Bicheno: The Signs of the Times, Londýn 1794; James Winthrop: A Systematic Arrangement of Several Scripture Prophecies Relating to Antichrist, Boston 1795; Lathrop: The Prophecy of Daniel Relatinf to the Time of the End, Springfield 1811.

O církvi za revoluce viz W. M. Sloan: The French Revolution and Religious Reform, 1901; P. F. La Gorce: Histoire Religieuse de la Révolution, Paříž 1909.

O poměru k papežství viz G. Bourgin: La France it Rome de 1788-1797, Paříž 1808, vycházející z tajných dokumentů římské stolice uložených ve vatikánských archivech; A. Latreille: L´Eglise Catholique et la Révolution, Paříž 1950. O protestantech za revoluce viz E. de Pessensé: The Reign of Terror, Cincinnati 1869.

Lid a privilegované třídy – Píše o tom dr. Philippson v knize Das Zeitalter Ludwigs XIV. (v Onckenových Allgemeine Geschichte: „V zahraniční i vnitřní politice utrpěl Ludvíkův systém krach a vyvolal reakci; nejméně tomu tak bylo i v církevní politice. Svoboda svědomí, kterou tak dlouho potlačoval a pronásledoval, povstala znovu v podobě jansenismu, aniž ji tentokrát zmohl vyhladit. I když to byla jediná věc, která krále znepokojovala na smrtelném lůžku, jeho tušení ho v tom nezklamalo: jansenismus se stal kvasem opozice proti království spojenému s papežstvím, a tak náboženské pronásledování Ludvíkovo přineslo v plné míře hořké plody jemu a jeho následovníkům.“

O velmi smutném postavení tzv. třetího stavu v době vypuknutí francouzské revoluce píše obšírně Oncken v knize Das Zeitalter der Revolution, des Kaiserreichs und der Befreiungskriege.

Další prameny: H. v. Holst: Lowell Lectures on the French Revolution; H. Taine: Les Origines de la France contemporaine, 1875; A. Young: Travels in France.

Strašná žeň krvavé setby – Další podrobnosti o způsobech odvety za francouzské revoluce viz H. Gill: The papal Drama; E.de Pressensé: The Church and the French Revolution; G. de Cassagnac: Histoire des Girondins et des massacres de septembre, 1860.

Ukrutnosti hrůzovlády – viz M. A. Thiers: History of the French Revolution, New York 1890; F. A. Mignet: History of the French Revolution, 1894; A. Alison: History of Europe 1789-1815, New York 1872.

Rozšíření Písma – Podle Williama Cantona z Britské a zahraniční biblické společnosti nebylo v roce 1804 „všech výtisků Bible rozšířených ve světě, v rukopise nebo tištěných, o mnoho více než čtyři milióny. … Tyto čtyři milióny exemplářů byly napsány asi v padesáti jazycích, mezi nimi i v takových zaniklých jazycích, jako je gótština a bédská anglosaština. (What is the Bible Society?, 1904)

Americká biblická společnost uvádí, že v letech 1816 až 1955 rozšířila 481.149.365 Biblí, Nových zákonů a částí Bible. K tomu nutno přičíst přes 600.000.000 Biblí a částí Písma, jež rozšířila Britská a zahraniční biblická společnost. Jenom v roce 1955 vydala Americká biblická společnost celkem 23.819.733 Biblí, nových zákonů a částí Bible po celém světě. V prosinci 1955 se Písmo, buď celé, nebo jeho části, tisklo v 1.092 jazycích, a stále se překládá do dalších jazyků.

Zahraniční misie – Misionářská činnost rané křesťanské církve byla v moderní době obnovena. Odumřela vlastně kolem roku 1000 a byla nahrazena křižáckými taženími. V období reformace neměla misionářská činnost v zahraničí valný rozsah, čilejší byli jen první jezuité. Obnovení zbožnosti zplodilo několik misionářů. Pozoruhodná je činnost moravských bratří v osmnáctém století. Angličané založili několik misijních společností pro hlásání evangelia v kolonizované Severní Americe. Velké oživení misionářské činnosti v zahraničí začalo kolem roku 1800 „v času konce“ (Dan 12,4). V roce 1792 byla založena anglická Baptistická misionářská společnost, která vyslala do Indie Williama Careyho. V roce 1795 byla ustavena Londýnská misionářská společnost, v roce 1799 byla založena další společnost, z níž se v roce 1812 stala Církevní misionářská společnost. Krátce na to byla založena Wesleyánská misionářská společnost. V Americe byl v roce 1812 ustaven Americký sbor pověřenců pro misie v zahraničí a týž rok byl vyslán do Kalkuty Adoniram Judson. V následujícím roce se pak usadil v Burmě. V roce 1814 byla založena Americká baptistická misionářská unie a v roce 1837 Presbyteriánská rada zahraničních misií.

„Koncem 18. století bylo křesťanství oproti ostatním náboženstvím rozšířeno již ve všech pěti světadílech. Od počátku 19. století nastalo jeho největší zeměpisné rozšíření vůbec. V oblastech, v nich se již zachytilo, byly získány nové opěrné body, byl zjednán přístup do zemí, na ostrovy, mezi národy a kmeny, které dosud ve styk s křesťanstvím nepřišly. V Severní, Střední a Jižní Americe zahájili misionáři práci mezi domorodci, mezi něž se dosud nikdo nedostal; také většina černochů byla obrácena ke křesťanství. Na tichomořských ostrovech zaznamenalo křesťanství neobyčejný růst. Také v Asii a na Sibiři, v Indii, Burmě, Siamu a na Ceyloně, v malajském souostroví, v Indočíně, v Číně, Koreji a také v Japonsku rostl počet křesťanů rychleji než do té doby. Na kulturu těchto zemí působilo křesťanství silněji, než se dalo očekávat podle velikostí církví.

Šíření křesťanství v devatenáctém století bylo způsobeno především oživením náboženského života. … Ještě nikdy v tak krátkém časovém úseku nevedla iniciativa křesťanů ke vzniku tak mnoha nových hnutí. Ještě nikdy nemělo křesťanství tak velký vliv na lid západní Evropy. A tato ohromná síla vedla pak k tomu, že byly organizovány misie, jež v devatenáctém století vedly ke zvýšení počtu křesťanů a k posílení vlivu křesťanství.“ (Kenneth Scott Latourette: A History of the Expansion of Christianity, New York 1941) Další prameny: Walther v. Loewenich: Der Weg des Evangeliums durch die Welt; Martin Schlunk: Die Weltmission des Christentums, Hamburk 1925.

Zemětřesení v Lisabonu – Jistě byla zemětřesení větší a strašnější, ničivější, s větším počtem mrtvých a s většími škodami, než bylo zemětřesení v Lisabonu, žádné však nezapůsobilo na duševní a duchovní stránku lidí tak pronikavě jako zemětřesení z roku 1755. Protože právě v době osvícenství a rozumu byl vypovězen boj autoritě moci Boží a náboženství, věřilo se, že tento náhlý a strašný otřes je nutno hodnotit jako důrazné znamení projevu Boha, jenž se staví tímto trestním zásahem proti lidské opovážlivosti. Proto duchovní účinky tohoto zemětřesení pronikly nekonečně hlouběji do vědomí lidí než materiální škody. Lidé se rozpomínali, že Bůh je pánem dějin! Víra v rozum byla otřesena.

William Miller. Narodil se 15. února 1782 v Pittsfieldu, ve státě Massachusetts (USA). Zemřel 20. 12. 1849 v Low Hampton, ve státě New York, kam se jeho rodiče přestěhovali v roce 1786. Obšírný životopis Millerův vydal jeho životopisec Sylvestr Bliss: Memoirs of William Miller, Boston 1853.

Prorocká data – Pátý měsíc (Ab) sedmého roku Artaxerxova panování byl podle židovského měření času od 23. července do 21. srpna roku 457 př. Kr. Po Ezdrášově příchodu do Jeruzaléma na podzim téhož roku vstoupil výnos krále v platnost. Pro ověření přesnosti data 457 př. Kr., jenž byl sedmým rokem vlády Artaxerxovy, viz S. H. Horn a L. H. Wood: The Chronology of Ezra 7, Washington 1953; The Seventh-day Adventist Bible Commentary, Washington 1954.

Pád Otomanské (Osmanské) říše – Vpád mohamedánských Turků do Evropy po pádu Konstantinopole r. 1453 byl tak prudký, jako byly katastrofální výboje mohamedánských saracénů proti východní části římské říše v období 150 let po smrti Mohamedově. V období reformace bylo Turecko stálou hrozbou u východní brány evropského křesťanstva; spisy reformátorů jsou plny odsuzování otomanské moci. Od té doby se křesťanští dějepisci stále zabývají úlohou Turecka v budoucích světodějných událostech a vykladači prorockých spisů poznali tureckou moc a její pád předpovězené v Písmu.

Pro pozdější dějiny vypracoval Josiah Litch aplikaci časových údajů obsažených v proroctví na zánik turecké nezávislosti, který stanovil na srpen 1840 principem „hodina, den, měsíc, rok“. Litchovy názory možno najít zevrubně vyložené v jeho knize „The Probability of the Second Coming of Christ About A. D. 1843“ (vydáno v červnu 1838), v knize „An Address to the Clergy“ (uveřejněného na jaře 1840) a v článku v časopise Signs of the Times and Expositor of Prophecy z 1. 8. 1840 a z 1. 2. 1841. Viz též J. N. Loughborough: The Great Advent Movement, 1905; Uriah Smith: Thoughts on Daniel and the Revelation, 1944.

Ranější dějiny Otomanské říše a úpadek turecké moci viz také v William Miller: The Ottoman Empire and Its Successors, 1801-1927, Cambridge 1936; Goerge G. S. L. Eversley: The Turkish Empire From 1288 to 1814, Londýn 1923; Joseph von Hammer-Purgstall: Geschichte des Osmanischen Reiches, Pesth 1834-36; Herbert A.Gibbons: Foundation of the Ottoman Empire; 1300-1403, Oxford 1916; Arnold J.Toynbee and Kenneth B.Kirkwood, Turkey, Londýn 1926; J.W.Zinkeisen: Geschichte des Osmanischen Reiches in Europa.

Zákaz Bible v mateřské řeči – O postoji římskokatolické církve v šíření Písma svatého v mateřských jazycích mezi prostým lidem viz The Catholic Encyclopedia, heslo „Bible“; G. P. Fischer: The Reforamtion, 1873; J. kardinál Gibbons: The Faith of Our Fathers, 1897; John Dowling: History of Romanism, 1871; L. F. Bungener: History of the Council of Trent, Edinburg 1853; G. H. Putnam: Books and Their Makers During the Middle Ages.

Viz též William Muir: The Arrested Reformation, 1912; Herold Grimm: The Reformation Era, 1954; Index of Prohibited Books, 1930, Timothy Hurley: A Commentry on the Present Index Legislation, New York 1908; Translation of the Great Encyclical Letters of Leo XIII., New York 1903; Walther von Loewenich: Der moderne Katholizismus, Witten 1955.

Šat pro nanebevstoupení – Bajku o tom, že adventisté si zhotovují šat, v němž vystupují, aby „se setkali s Pánem ve vzduchu“, vymysleli ti, kdož chtěli pohanět hlásání příchodu Páně. Byla tak pilně rozšiřována, že mnozí v ni uvěřili; pečlivé zkoumání však dokázalo, že jde o smyšlenku. Po mnoho let byla nabízena značná odměna za důkaz, že se opravdu stal jediný takový případ, důkaz však nebyl podán. Žádný z těch, kdož toužili po příchodu Spasitele, nebyl tak neznalý Písma, aby se domníval, že by si pro tuto příležitost musel zhotovovat šat. Jediným šatem, který svatí potřebují, aby se setkali s Pánem, je spravedlnost Kristova. (Viz Iz 61,10; Zj 19,8)

Dokonalé vyvrácení legendy o šatu pro nanebevstoupení viz v Francis D. Nichl: Midnight Cry, Washington 1944; Le Roy Edwin Froom: Prophetic Faith of Our Fathers, Washington 1954.

Počítání času v proroctví – Dr. George Bush, profesor hebrejské a orientální literatury na newyorské univerzitě v listě poslaném Williamu Millerovi a uveřejněném v časopisech Advent Herald a Signs of the Times Reporter, Boston, ze dne 6. a 13. března 1844 napsal několik důležitých poznámek k jeho způsobu počítání prorockých lhůt. Dr. Bush napsal: „Podle mého soudu nelze vytýkat vám a vašim přátelům, že věnujete mnoho času a pozornosti studiu v počítání času v proroctvích a že vynakládáte velké úsilí, abyste stanovili začátek a konec velkých prorockých období. Udává-li skutečně Duch svatý tato období v prorockých knihách, činí tak nepochybně s úmyslem, aby byly studovány a aby se jim také plně rozumělo; a nikdo nemůže být označen za pošetilého, když se tak pokouší s úctou činit. … Tím, že berete den jako prorocký termín pro rok, používáte podle mého mínění nejsprávnějšího výkladu, posíleného znamenitými jmény Isaaca Newtona, Kirbyho, Scott, Keitha a řady dalších, kteří již dávno dospěli v podstatě k týmž závěrům jako vy. Ti všichni se shodují v tom, že hlavní časová období, o nichž mluví Daniel a Jan, skutečně vyprší v naší době a byla by to divná logika chtít vás usvědčovat z kacířství, když dospíváte k týmž názorům, jež vyslovili tito význační teologové.“ „Soudím, že váš omyl leží jinde než v počítání času.“ „Zmýlili jste se úplně v povaze událostí, které se mají v těchto časových obdobích stát. V tom je jádro chyby ve vašem výkladu.“ Viz též Le Roy Edwin Froom: Prophetic Faith of Our Fathers, Washington 1950.

Trojnásobné poselství – Zjevení 14,6.7 mluví o vyhlášení prvního andělského poselství. Pak prorok praví: „Jiný, druhý anděl následoval a volal: Padl, padl veliký Babylón. … Jiný, třetí anděl následoval.“ Zde použité slovo „následoval“ znamená „šel s sebou,“ „provázel“. (Viz Henry George Little a Robert Scott: Greek English Lexicon, Oxford 1940). Také to znamená „doprovázel“ (Viz George Abbot-Smith: A Manual Greek Lexikon of the New Testament, Edinburgh 1950) Jde o totéž slovo, jež bylo použito v Mk 5,24: „Ježíš šel sám a četný zástup ho následoval a tlačili se na něj.“ Je ho také použito, když se jedná o 144.000 vykoupených, ve Zj 14,4, kde se praví: „Následují Beránka, kamkoliv jde.“ Z obou těchto citátů je zřejmé, že jejich zamýšlený smysl je „jít spolu“, „ve společnosti někoho“. Tak v 1K 10,4, kde čteme o dítkách Izraele, že „pili z duchovní skály, která je provázela“, je slovo „provázela“ přeloženo z téhož řeckého slova a v poznámce uvedeno „šla s nimi“. Z toho poznáváme, že smysl verše ve Zjevení 14,8 není v tom, že druhý a třetí anděl následoval prvního v časové posloupnosti, nýbrž že šli s ním. Tři poselství jsou jen jediné trojnásobné poselství. Jsou tři, jen pokud jde o jejich vznik. Když byly vysloveny, splývají v jediné a jsou neoddělitelné.

Nadvláda římských biskupů – Hlavní okolnosti, jež vedly k uchopení nadvlády římskými biskupy, viz Robert Francis kardinál Bellarmine: Power of the Popes in Temporal Affairs; Henry Edward kardinál Manning: The Temporal Power of the Vicar of Jesus Christ, Londýn 1862; James kardinál Gibbons: Faith of Our Fathers, Baltimore 1917. Od protestantských autorů viz Trevor Gervase Jalland: The Church and the Papacy, Londýn 1944, a Richard Frederick Littledale: Petrine Claims, Londýn 1899; James T. Shotwell a Louise Ropes Loomis: The See of Peter, New York 1927; Christopher B. Coleman: The Treatise of Lorenzo Valla on the Donation of Constantine, New York 1914.

Mocenská opatření římské církve – Ještě v 19. století se v katolickém tisku vyskytují kladná vyjádření o inkvizici. Časopis Analecta Ecclesiastica v roce 1895 uveřejnil otisk rozsudku inkvizice z 28. 2. 1484, k němuž byl připojen nadšený chvalozpěv na upalování kacířů jako na spásné zařízení z pera kapucínského pátera: „Ó, vy požehnané plameny hranice, skrze něž zahubením zcela malého počtu zavržených lidí byly stovky a tisíce duší vytrženy z tlamy bludu a věčného zatracení!“ Španělský velkoinkvizitor Torquemada a inkvizitor de Epila, za nichž byly popraveny stovky křesťanů, požívají dodnes vysoké, ba nejvyšší úcty v katolické církvi.

Bažení Říma po moci. Katolická církev se dnes, pokud jde o dogma, jeví po všech stránkách netolerantní. Jak to vypadá s náboženskou svobodou v zemích, v nichž má katolická církev neomezenou moc, ukazují poměry ve Španělsku a Kolumbii. V jednom letáku, vydaném v posledních letech ve Španělsku, se praví: „Dali bychom přednost hranicím inkvizice před liberální tolerancí!“ (Loewenich: Der moderne Katholizismus).

Všude tam, kde má katolicismus většinu, nepřipouští náboženskou svobodu a snášenlivost, vyžaduje ji však a považuje ji za své právo, je-li v menšině. Katolická církev si osobuje nárok na to, že má pravdu. Z tohoto „nároku“ vyplývá její nesnášenlivost vůči jinověrcům.

Katolická stolice, reprezentovaná postavou pontifex maximus, určuje, co je pravda, rozhoduje, v co se má věřit, a osobuje si přitom nejen neomylnost, nýbrž nemožnost omylu! Tradice církve je prvním zdrojem pravdy. Proti reformátorské zásadě “sola scriptura“ - toliko Písmo – postavil tridentský koncil (koncil v Tridentu 1545 – 1563) zásadu Písmo svaté a apoštolská tradice, k níž se počítají také tradice církve. V článcích tohoto koncilu čteme: „Uznávám apoštolské a církevní tradice a ostatní obyčeje a články této církve.“ „Rovněž uznávám Písmo svaté v tom smyslu, v němž je uznává matka církev, jejíž (!) věcí je posoudit pravý smysl a výklad Písma svatého; nikdy je nebudu chápat a vykládat jinak než podle jednomyslného pojetí otců.“

Podle tohoto znění je církevní tradice vykladačem Písma svatého. V co se má věřit a jak se mají vykládat jednotlivé texty, o tom rozhoduje katolická církev. Osobní pojetí jednotlivých katolíků se má přizpůsobit rozhodnutí, i kdyby se vyznačovalo lepším poznáním. Při rozporu mezi Biblí a tradicí se podle stavu věcí vždy dává přednost tradici, která se prostě do Písma zapracuje. Dnes je už jen málo oblastí denního života, v nichž katolická církev nestanovila hranice ještě přípustného „poznání“.

Osobováním si práva rozhodovat, co je pravda a co ne, se katolická církev učinila absolutní; tím už nestojí pod evangeliem, nýbrž vládne nad evangeliem a řídí je! Tím se ovšem katolická církev vzdálila základům evangelia a postavila se sama na místo pravdy.

Všechna vyjádření z katolické strany ukazují, že katolická církev není ochotna vzdát se v otázkách pravdy svého nároku na výlučnost. Římskokatolické pojetí zní, že pravda se nikdy nevyjeví ve spolku s katolickou církví, nýbrž jen v katolické církvi.

Etiopská církev a sobota. Až do poměrně nedávné doby zachovávala katolická církev Etiopie jako sedmý den sobotu. Vedle toho Etiopové rovněž zachovávali neděli, první den týdne, po celou dobu, co existují jako křesťanský národ. Tyto dny se vyznačovaly zvláštními službami v kostelích. Zachovávání soboty jako sedmého dne však přestalo až v moderní Etiopii. Přímé svědectví o zachovávání náboženských dnů v Etiopii viz Pero Gomes de Teixeria: The Discovery of Abyssinia by the Portuguese in 1520; páter Francisco Alverez: Narrative of the Portuguese Embassy to Abyssina During the Years 1520 – 1527. Londýn 1881; Michael Russell: Nubia and Abyssinia, New York 1937; S. Giacomo Baratti: Late Travels Into the Remote Countries of Abyssinia, Londýn 1670; Samuel Gobat: Joournal of Three Ycars´ Residence in Abyssinia, New York 1850; Peter Heylyn: History of the Eastern Church, New York 1882; C. F. Rey: Romance of the Portuguese in Abyssinia, Londýn 1929.

Rejstřík knihy - na začátek na začátek

KurzBible.cz - Dodatek - Kniha - Velký spor věků